Protože se poslední dobou množí různé dotazy, dohady a spekulace ohledně naší Vlny pod Zámkem, rád bych v následujících řádcích odvyprávěl stručně její příběh. Nebudu Vás příliš zatěžovat technickými detaily, protože to opravdu není moc zajímavé čtení. Spíš se zaměřím na praktické věci a naší představu jak by měla vlna fungovat.
Vlna pod Zámkem začala v tichosti vznikat v červnu 2013. V mé hlavě však nápad na surfování v řece zrál daleko delší dobu. Podobně asi jako u většiny lidí, kteří surfování propadli a nemají to štěstí, že by bydleli někde u oceánu. Když jsem někdy před deseti lety poprvé viděl surfovat kluky v Mnichově na Eisbachu, byl jsem nadšený a začal se o riversurfing trochu zajímat. Naplno jsem se však myšlence postavit vlnu na surfování v ČR začal věnovat až v roce 2011. Mnoho jsem toho o chování vody a složitých procesech, které vedou ke vzniku vlny tenkrát nevěděl a naivně si myslel že vše půjde raz dva. Spojil jsem se surfaři z Mnichova, od kterých jsem dostal výkresy dna Eisbachu a spoustu užitečných informací. Oslovil jsem odborníky z katedry hydrotechniky na ČVUT. Hodně jsem chování vody konzultoval se zkušenými vodáky a seznamoval se se všemi riversurfovými spoty na světě. Tak jsem se také dostal až k největším současným odborníkům na stavbu vln Michaelovi Stroemerovi a Neilu Egsgardovi. Jejich praxe a nasbírané zkušenosti jsou neocenitelné a velmi nám pomáhají.
Čím více informací jsem získával, tím méně se zdálo pravděpodobné, že by se něco takového dalo u nás realizovat. Nejdůležitější bylo najít vhodné místo. Bohužel naše řeky nejsou zrovna bohaté na vodu. Průtok, spád a rychlost vody jsou v kombinaci s vhodným tvarem dna nejdůležitějšími činiteli pro vznik statické vlny. Na světě existuje spousta míst, kde takovéto vlny vznikají samovolně v přírodě a stále více jich je surfaři objevováno. Samozřejmě fungují pouze v určité dny a mají různý tvar a sílu. Po důkladném pátrání si dovolím tvrdit, že takové místo u nás neexistuje. Nepočítáme-li vlny, které vznikají při povodních. Nezbývalo tedy, než vlnu vytvořit uměle. Strávil jsem spoustu času zkoumáním toku našich řek na Google Maps a na vlastní oči viděl všechna místa s dostatečným průtokem a spádem. Ta jsou bohužel vždy obsazena vodní elektrárnou, pro kterou je voda nejdůležitější komodita a nemá zájem se o ni s nikým dělit nebo leží v ochranném pásmu. I přes velkou snahu a pomoc zaměstnanců Povodí Labe a Vltavy se nám nepodařilo vytypovat žádné vhodné místo. I kdyby se to podařilo, náklady na stavbu by byly obrovské. Proto jsem se rozhodl vydat jinou cestou a oslovit majitele vodáckých kanálů. Vodní slalom má u nás tradici a kanály byly vybudovány na místech, kde je dostatečný průtok. Samozřejmě také musí spolupracovat s elektrárnami a dělit se o vodu, ale mají daleko lepší vyjednávací pozici. U většiny jsem tvrdě narazil a byl vykázán do patřičných mezí. Připomnělo mi to dobu, kdy u nás začínal snowboarding a byli jsme vyhazováni z vleků. Naštěstí to neplatilo o Brandýse nad Labem.
Brandýský kanál byl vybudován za dob hlubokého komunismu pro treningové účely Dukly. Z hlavního toku Labe do něj přitéká voda skrz budovu starého mlýna a začíná přímo pod zámkem. Posledních dvacet let chátral, ale partě místních nadšenců okolo Ondry Choura to nedalo, založili občanské sdružení a kanál dávají svépomocí postupně dohromady. Hned od začátku byli experimentu s vlnou nakloněni a po dohodě, že vodní slalom bude vždy na prvním místě nám dali zelenou. Po důkladných přípravách se v létě 2013 začalo s prvními úpravami. Rozhodli jsme se pro stavbu vlastní konstrukce, která vycházela ze zmenšeného modelu Eisbachu. Labe má menší průtok než Isar a také spád je menší než v Mnichově. Kanál byl vypuštěn a stavba začala. Díky neočekávanému sklonu dna jsme byli nuceni experimentovat a některé věci řešit při stavbě trochu jinak než bylo plánováno. Když byla první část překážky dostavěna, pustili jsem na ni vodu. Ačkoliv byla postavena z materiálů, které odolají obrovské síle vody, díky chybě v kotvení došlo k jejímu částečnému poškození. Potvrdilo se to, před čím jsem byl Michaelem i Neilem několikrát varován. A sice, že voda se chová podle svého a sebedokonalejší teorie nebo modely se musejí brát s rezervou.
Tak začal proces sbírání vlastních praktických zkučeností. Od léta 2013 do současnosti prošla překážka několika úpravami, zpočátku jsme řešili zejména její pevnost a odolnost. To se podařilo celkem rychle. Dalším problémem bylo, že se voda díky příliš vysoké přední stěně, tlačila zpět do Labe a v dolních částech kanálu ji byl nedostatek. Proto jsme několikrát uravovali výšku a sklon překážky. Při tom jsme však vždy museli myslet na to, aby vodní paprsek před vlnou byl dostatečně vysoký, rychlý a hladký. Ačkoliv se úpravy povedly, vznikal nám za překážkou stále spíše válec než vlna. Začali jsme proto mnohem víc řešit také vodu pod překážkou, kterou bohužel zatím nejsme moc schopni regulovat. Chování spodní hladiny, kam rychlá voda přijede je totiž pro vznik správné vlny velmi důležité. V další fázi úprav jsme nainstalovali „spoiler“, který ve svých projektech úspěšně používá Michael. Jde o jakýsi odrazník, který rychle tekoucí vodu ve správném místě nasměruje vzhůru a v kombinaci s nárazem do pomalu tekoucí vody dojde ke vzdutí, které vytváří statickou vlnu. Jeho přesné umístění, velikost, šířku a úhel náklonu v současné době ladíme pomocí numerických modelů, které jsou schopné spočítat chování vody. Dále také pracujeme na rychlosti a plynulosti průtoku vody přes překážku a odstranění nerovností před vlnou.
Na první pohled možná vypadá stavba umělé vlny jednoduše, ale je potřeba si uvědomit, že neexistuje žádný přesný návod jak vlnu vytvořit. Každé místo si žádá speciální řešení, které musí vycházet z perfektních znalostí chování vody a neobejde se bez spolupráce s inženýry a jejich výpočty. I přes veškerou snahu vše může dopadnout úplně jinak, než bylo zamýšleno. Eisbach například vůbec nebyl postaven pro surfaře, šlo pouze o úpravu toku Isaru, jehož část chtěli architekti přivést do mnichovského parku a náhodou zde vznikla vlna. A naopak zase několik ambiciózních projektů s velkým rozpočtem skončilo nezdarem (např. SillWelle v Innsbrucku). Také je potřeba si uvědomit, že místa, kde vlny dobře fungují, mají daleko lepší podmínky. Jen pro představu, průměrný průtok na Eisbachu je 30 m3/s, v Brandýse máme 6 – 10 m3/s. A to ani nemluvím o dalších řekách v USA, Kanadě nebo Alpách, které jsou celé jaro a začátek léta zásobovány tajícím sněhem z hor a mají průtok ještě vyšší. Také slovenské Čunovo, kde stojí nejbližsí umělá vlna, má tu výhodu, že Dunajem proteče za den tolik vody, co Labem za týden. 
To však neznamená, že by nebylo možné mít kvalitní surfovou vlnu i u nás. Děláme pro to maximum a doufáme, že všechny plánované úpravy do léta stihneme. Pak už nic nebude bránit otevření pro veřejnost a riversurfing v Brandýse může začít psát svou historii. Navíc se podařilo nasmlouvat další dvě místa, kde začneme stavět vlnu na konci tohoto léta. Pokud vše půjde podle plánu, tak by příští rok mohly být v ČR hned 3 riversurfingové spoty. Jestli Vás to co děláme zaujalo a rádi byste se zapojili neváhejte a napište nám na info@surfwave.cz.
Vlně zdar!!!